Území šumavského parku je od roku 1995 až do doby kdy budou nová schválena klidová území přístupná lidem na 87%. Přístupné je to všelijak: oficiálně vyznačené turistické cesty a lyžařské stopy existují a je zde také množství neznačených lesních cest – hodně je jich obdařeno asfaltovým povrchem) a řidčeji i lučních chodníků. Popocházet lze i cestou necestou. I na zbylých 13 % (bývalé první zóny) lze nalézt povolené trasy, některé se sezónním omezením. V celém prostoru platí zákazy rozdělávání ohňů a přespávání ve volném terénu.
O co tedy vlastně kráčí ve vyhrocených sporech o „zpřístupnění“ Šumavy? Otázka je to zapeklitá a je na místě.
Jsou evidentně různé sorty dnešních okolovaných, opěšalých (na několik hodin bez auta) a lyžemi vyzbrojených návštěvníků šumavské přírody, tvrdících, že její přírodu milují. Potvrzená je vysoká návštěvnost Šumavy, za jeden rok od 24.11.2017 do 23.11.2018 to bylo 2 020 000 turistů. (monitoring návštěvnosti NPŠ, www.casopis.ochranaprirody.cz číslo 2/2020) Dá se dobře odhadnout, že jde především o obyvatele měst. Jsou velmi dobře vybaveni outdoor oblečením, kvalitním sportovním příslušenstvím, mobily a penězi. Mladí, testosteronem nabití sportovci na kolech nebo běžeckých lyžích při rychlosti pohybu mohou přírodu vnímat jen jako kulisu s lepší ovzduším než ve městě, bez dopravního nebo továrního hluku. Na běžkách se dá pobíhat i v noci a zkouší se to. Skialpinisté prostě musí dát jezerní stěnu. Existuje Šumavský skimaraton (někdy i s navážením sněhu). Pro pohyb mimo upravené stopy se používají sněžnice a lyže široké jako sjezdovky, lehké jako běžky a oproti sněžnicím umožňující i skluz. Kapitolka je kolový popojížděč s elektropohonem. Jejich uživatelé mají nehledě na věk nedostatečnou tělesnou kondici a přesto chtějí do přírodních výšin a dálek. Na to navazuje servis technický a zdravotně-záchranný. Sběrači hub a borůvek. Ještě ty maminy s kočárky: častý je jejich dotaz na sociálních sítích kam můžou. Viděl jsem taťky, vlekoucí kočárky k boubínské rozhledně. To mě směřuje k tomu, že není řídký případ, kdy tato většinová sorta neví ani pořádně kde je (to mám z první ruky od strážců CHKO a NP).
Hodně z této většiny má zahazovací odpadový reflex. Zůstávají v městech když trvaleji prší, je pod 20 stupňů a když není sníh. Přespávají v penzionech, stravují se v restauracích, proti tomu nic. Pomalinku se ovšem v hlavách mainsteramu rodí myšlenky na občerstvovací stanice u atraktivních cílů (restaurace na Boubíně), živeno podnikatelstvem.
I většinoví pěší návštěvníci, chodící skupinově, mají přírodu pouze jako pěknou, zdravou kulisu, to je moje letitá zkušenost. Kdo chce vážně uvidět něco živého, je ověřené, že šance je pro tichého osamoceného chodce, dva už spolu mluví… Popsanou turistickou většinu lze v reálu spatřit např. na lázeňské promenádě Modrava – Javoří Pila.
Mimo mainstream:
Jsou pěšáci, které bych nejspíš nazval tuláky: je jich málo, jsou nenároční, nechodí hromadně, určitě i přespí ve spacáku v lese. Jejich vliv na „předměty“ ochrany jsou nepochybně malé. Jsou nezajímaví pro běžné penziony a restaurace. Zařadil bych sem i dobrovolníky rysích a vlčích hlídek. Relativně málo početní jsou fotografové a vědci s povolovacím papírem v batohu. Nevím kam šoupnout keškaře (počet a kde mají cíle), OK pokud jsou to „dítka“ Adama Haunera. Fungují placené pochůzky s „Průvodci divočinou“.
Jak to tedy sakra je? Obávám se velice silně, že při zpřístupňování se hraje jen a jen o zde nahrubo popsaný turistický mainstream. Přepracovat jej na tuláckou mentalitu nelze, zato je zdrojem peněz a voličských hlasů.
Nejdrsnější stupně zpřístupnování Šumavy pro mě představují zhůřské vize R. Kreuzigera st. (a jemu podobných), nápady na rozhledny nebo lanovku Hraničník.
Karel Schneider